Stránky bez přístřeší                  
..možná budu on-line
ZÁKLADNÍ INFORMACE...
Nacházíte se na stránkách, pojednávající o problematice bezdomovectví. První setkání s těmito lidmi v nás může zanechat jisté pochybnosti. Vypovídá nám často o špatném hygienickém stavu těchto lidí, a téměř nulových podmínkách pro přežití. Pokud můžeme později, na základě našeho setkání, o těchto lidech hovořit, pamatujeme si zejména negativní znaky, třeba špínu a nevhodné chování. Pozitivní zkušenosti s těmito lidmi vlastně nemáme. Kéž informace na těchto webových stránkách pomůže reálnému pohledu na osoby bez domova. Lidé jsou různí. Odlišný je vzhled, charakterové vlastnosti, i okolnosti, v nichž se nachází. Někdo se s problémy dokáže vypořádat hned, někdo ani neví, že je v problémech, a jiné sráží těžkosti neustále na kolena. Lidi bez domova srazí bezdomovectví většinou na ta kolena. Možná jsme slyšeli, že lidé bez domova mají často přívlastek nepřizpůsobiví. Domnívám se, že tento přívlastek vystihuje vyjadřuje názor těch, kteří již vyčerpali všechny možnosti pomoci těmto lidem, a nepodařilo se jim situaci bezdomovců změnit. Například, když osoba na danou pomoc nereaguje správným způsobem (zde očekávaným, požadovaným). Po veškeré dlouhodobé vyčerpané pomoci se jeho životní situace nelepší...



Proč milovat, případně tolerovat bezdomovce?
Podívejme na octomilky. Někdo se při pohledu na ně vesele baví, jiný řekne: "Nemám je rád". Mně se líbí, jsou to nádherné tanečnice. Naplňte na podzim mísu ovocem. Dají vám brzo vědět, že je třeba ho zužitkovat do kompotů, zavařit, nebo darovat. Případně: nekupujte ho tolik. Odkud se vzaly, tu se vzali .... kdo to ví?
Nakolik se podobají některým lidem bez domova? Bezdomovci se objeví se rádi tam, kde mají lidé nadbytek. Jako octomilkám lídé nevadí. Hledají dostatek a zejména ty, kdo mají nadbytek. Nedovolí, aby se někdo bezhlavě stavěl k nadbytku peněz a tím se zkazil (nebrání tímto mravnímu úpadku společnosti?) A potom ... se opijí a motají, a připomínají octomilky. Stejně jako oni dezinfikují povrch společnosti a nutí ji se ztrátou počítat, spořit, ekonomicky i jinak předvídat. Jsou jako octomilky protivní, a to i svou přítomností v alkoholovém opojení. Požadavkem o peníze, brání obecné nevědomosti. Tím konfrontují společnost, dezinfikují její vědomí.

Závěrem: Jsem rád, že tu jsou. Tak jako octomilky se slétavají tam, kde má společnost hojnost a dokáží odsávat nadbytky. Pokud máme rádi hojnost a dokážem s ní nakládat, budeme mít rádi octomilky i bezdomovce, budem moci být ve střehu. A jistě naše láska přispěje tomu, že jich pro nás nebude třeba.
S pozdravem Karel
...




Láska
Trochu sentimentální, abstraktní téma. Nevím, zda se v něm vyznám. Pokud někdo píše o lásce, většinou hovoří, že je to jedno z nejdůležitějších témat života... Dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život nároky, a silné tempo. Náš život můžeme připodobnit lodi, která se potácí uprostřed bouřlivého oceánu, a hledá naději ... náhle najde ostrov. Nemohu říci, že jsem zažil bouři života, spíše neklidné vlny. Ale když jsem jako kapitán svého života brázdil vodami, tak nějak jsem věřil, že ostrov existuje. Ačkoliv moje představy byly velmi nejasné.

První informace o ostrově jsem zaslechl, když jsem v roce 1992 díky své milé navštívil skupinu věřících křesťanů. Když jsem v pokoji "zašel" s modlitbou k Ježíši Kristu a zažil první závan větru z ostrova. Když jsem modlitbu později opakoval, opakovaly se i ty vůně větru z ostrova, tím začal můj náboženský život. Časem jsem zkoumal pravost této mé víry, zkoumal toho, ke kterému se upínal zrak mé víry. A ačkoli jsem ho neviděl, měl jsem informaci, že je za tyto chvíle zodpovědný.

Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. A přáli bychom si možná, aby navěky. S láskou to začíná tak, že začneme o dotyčném přemýšlet. Někdy nás láska nutí k činu. Je přirozené chtít se uchýlit do stínu toho, který miluje. Zůstat u něho (v něm), a nasytit se láskou. Přejme si být silní tak, abychom byli na pouťi našeho života dostatečně silní.

Nedivím se, že v dnešním světě není jednoduché věřit. Jsme materialisté a hledíme na viditelné. Víra křesťanská říká: Mesiáš (Kristus) přišel a dal sám sebe za nás, aby mohl být s námi. Něco co není vidět. Něco jako když si muž zamiluje ženu, a zaplatí za ni věno - a ono je nejdražší. Při podrobném zkoumání této zprávy vidíme Ježíše, který nechává prolévat svou krev, která má moc zaplatit za naše hříchy... Možná by tě čtenáři napadlo: "Jak to víš?". Právě tím příběhem o ostrově. Ke svému čistému svědomí musím říci, že tajemství víry v Krista je poklad schovaný v poli. Když schovaný, vedou k němu jen indicie. Nalézti poklad je věc toho, jenž poslouchá. Ani ostrov není často vidět, je jen možné cítit z něho závan. Úkol vypravěče je o pokladu vyprávět, úkol jiných je poklad nalézt, jen tak si k němu zapamatuješ cestu ...

Svůj život můžeme postavit na radách druhých, radách literatury, své horlivosti, a mnohém dalším. Pokud bych ti mohl poradit já, jaký začátek si zvolit, zkus Ježíše Krista (zdá se, že ho Bůh povolal jako chléb pokrmu pro slabé, jako bohatství pro chudé, sílu znavené, pití pro vyprahlé, lásku pro nemilované, cestu pro slepé, a chuť pro nemotivované).


S pozdravem autor




Pěkné manželství
Měl jsem dobře placenou práci a rodinu. Žil jsem se ženou 25 let. Mohu říci, že to byl to požehnaný naplněný čas. Romanticky bych ho nazval "čas lásky".
Jak jsem se rozvedl? To bylo na základě oboustranné domluvy. Po 25 letech došlo k ochlazení vztahů. Ona do práce, já do práce. Každý na 12 hodin. Tak jsme se dohodli na rozvodu. Manželka poté odešla do pronájmu s jednou dcerou. Já zůstal s další dcerou.
Po rozvodu jsem pracoval dál. Jenže po roce mne propustili kůli snižování stavu. To už jsem byl v bytě sám. Prodal jsem družstevní byt, zaplatil manželce na 5 let alimenty. Šel jsem na pronájem. Když mi skončila podpora v nezaměstnanosti, nebyl jsem schopen platit nájem.
Dostal jsem se na ulici, zde jsem byl 5 let. Poté jsem se dostal na Azylový dům. (03/2018)




Jeden byt v Praze
To je můj příběh, ale syn tomu nedal název

Jeden pitomej byt v Praze, tam nebyla elektrika, teplá voda, svítili jsme svíčkama... Před pár lety. V tom bytě nebyla elektrika. Ale o tom to není. A vedle ... bydlela jedna paní, ta paní - bylo jí přes 80 let. Ta zjistila, že tam jsme sousedi. Tam také probíjela vana. Paní měla velký budík. 4x za den chodila za mnou a bouchala na dveře. Tak 4x za den za mnou chodila a bouchala a kontrolovala čas, zda je budík dobře nastaven.
Měla slepého syna. On se oženil, vzal si stejně handicapovanou manželku. Oba dva chodili o slepeckých holích. Paní mi dávala knížky, at tak jsem je četla. Zajímavé je, jak se o ní její syn staral spolu s manželkou. Ta manželka se o ní starala, i slepý syn. Nevím jak to dělal.
Můj známý jednou tam v tom provizoriu šel do sklepa. Dělal tam něco s uhlím. A ten pán tam přišel a říkal, proč si nerozsvítíte?
Syn nosil uhlí, svítit nemusel, a staral se o maminku. Nemohu na ni zapomenou. Vždy mi říkala: "Můžete mi říci, kolik je hodin?" Slepý syn se svou ženou se staral o svou mámu. Bylo jí přes osmdestát let... "On přijde, on přjjde.", vždycky říkala.
Byl to jediný syn. Měla spoustu sešitů. Jeho slepá manželka uvařila. Oni to nosily domů, a znova přišly. Tak to byla paní Rejsková...., co .. oni mně vaří....

O tý paní nahoře, sem ti to říkala. Šla s kladívkem na policajta ... v kombiné.




Video na Youtube
film





Video na Youtube
film