Stránky bez přístřeší                  
..možná budu on-line
ZÁKLADNÍ INFORMACE...
Nacházíte se na stránkách, pojednávající o problematice bezdomovectví. První setkání s těmito lidmi v nás může zanechat jisté pochybnosti. Vypovídá nám často o špatném hygienickém stavu těchto lidí, a téměř nulových podmínkách pro přežití. Pokud můžeme později, na základě našeho setkání, o těchto lidech hovořit, pamatujeme si zejména negativní znaky, třeba špínu a nevhodné chování. Pozitivní zkušenosti s těmito lidmi vlastně nemáme. Kéž informace na těchto webových stránkách pomůže reálnému pohledu na osoby bez domova. Lidé jsou různí. Odlišný je vzhled, charakterové vlastnosti, i okolnosti, v nichž se nachází. Někdo se s problémy dokáže vypořádat hned, někdo ani neví, že je v problémech, a jiné sráží těžkosti neustále na kolena. Lidi bez domova srazí bezdomovectví většinou na ta kolena. Možná jsme slyšeli, že lidé bez domova mají často přívlastek nepřizpůsobiví. Domnívám se, že tento přívlastek vystihuje vyjadřuje názor těch, kteří již vyčerpali všechny možnosti pomoci těmto lidem, a nepodařilo se jim situaci bezdomovců změnit. Například, když osoba na danou pomoc nereaguje správným způsobem (zde očekávaným, požadovaným). Po veškeré dlouhodobé vyčerpané pomoci se jeho životní situace nelepší...



   Ježíš zvaný Kristus nám sdělil: "Kdo tě prosí tomu dej, kdo si od tebe chce vypůjčit, od toho se neodvracej." Je třeba tomu věnovat pozornost? Kolik je názorů na dávání a půjčování člověku bez domova? Proč je třeba pomáhat (třeba jen v malém)? Proč nemáme otáčet svou tvář od potřeb druhých?
Zkušenost (a je jí jen málo) mne vedou k přemýšlení na pojmem deprivace. "Deprivace, nedostatek, strádání" jsou identické, případně souznačné pojmy. V souvislosti s tímto tématem mne napadají tyto otázky: "Na jaké úrovni začíná a v jaké výšce graduje deprivace u lidí bez domova? Když se snažím psát na toto téma, cítím se jako nedochůdče. Vidím oblast, která vyžaduje mnoho znalostí, času, analýzy. Přiznám se, že nejsem schopen se rozhodnout, zda jsem ochoten se tomuto tématu věnovat. Zde je nástřel možných oblastí:

1. předpodklady: nemám práci - jsem na socálních dávkách
... dostávám minumum příjmu na přežití, pokud neuznávám společenský systém, nechci se podílet a zařadit do stylu života řadových občanů, mhou i dávky stačit
... pocit osobní hodnoty může být nižší, těžkko se budu cítit členem společnosti (situace "nepráce" se promítá do mého života). Neúčastním se psychické fyzické zátěže, neznám hodnotu vydělaných peněz. Nedělá to, co je ve společnosti ceněno.

2. předpoklady: nemám práci, nejsem na UP:
... mé fyzické potřeby nejsou cele naplněny (nedosatek jídla, pití, tepla)
... důsledek: Nic nemám, mám nedostatek pocitu osobní hodnoty. Dochází k fyzickému strádání, pokud mi nepomáhá společnost, musím pociťovat, že mne nikdo nemá rád. Mohu žebrat, ale při každém odmítnutí budu nutně pociťovat pocit méněcenosti. Pokud mne někdo nepřijme do práce, mohu mít pocit osobního selhální

3. Jsem senior, handicapovanoný jedinec
... jsem sám, mám nižší příjmy, mám snížené fyzické schopnosti, mám zdravotní problémy
... důsledek: pocit samoty, případně pocit méněcenosti, bolest - mohu ztratit trpělivost, soudnost. Nemohu se již účastnti na životě společnosti. ...




Stáří a lidé bez domova
"Stáří jsou moudrost a šediny": říká se. A kéž by bylo. Vždyť není krásnější požehnání než lidé, kteří jsou pokojní, chápaví, dovedou vyslechnout, a požehnáním jsou pro společnost. A úcta ke stáří? Kéž by byla, vždyť z doslechu možná víme o semitských kulturách (Arabie, Izrael), o tom, že se tu staří lidé úctě těší. A nejen tam. I na Ukrajině.
Kéž by také "právní síla" v našem státě mohla mít "moudrost a šediny". I senioři bez domova existují. Že nejsou vidět? Přesto jsou... Nehovořím nyní o těch, kteří jsou v domovech důchodců (... co je ve stáří vlastně domov), ani o těch, kteří jsou doma (a přesto jsou osamoceni). Hovořím o těch seniorech, kteří jsou na ubytovnách, Azylových domech, a v jiných zařízeních. Není to náhoda, když v takovém zařízení můžeme najít muže bez domova, kterému je 64, 65 i 70 let. Divíte se: "Jak je to možné?" Copak nás mravnost neučí úctu ke stáří? Ano, ale ne každý exekutor má soucit, některý - má v ruce právo. A právní ústava stále nemá rozum, poslechne si toho,kdo ji má v ruce. A tak se mezi lidmi bez domova octnou i ti, kteří padli do dluhové pasti podepsáním smlouvy, které už nerozuměli. Co na tom, že jsou staří. Právní úprava je sice napsaná moudrými lidmi, ale je použitelná i v rukou hlupáků. Tak je to stále na lidech.




Láska
Trochu sentimentální, abstraktní téma. Nevím, zda se v něm vyznám. Pokud někdo píše o lásce, většinou hovoří, že je to jedno z nejdůležitějších témat života... Dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život nároky, a silné tempo. Náš život můžeme připodobnit lodi, která se potácí uprostřed bouřlivého oceánu, a hledá naději ... náhle najde ostrov. Nemohu říci, že jsem zažil bouři života, spíše neklidné vlny. Ale když jsem jako kapitán svého života brázdil vodami, tak nějak jsem věřil, že ostrov existuje. Ačkoliv moje představy byly velmi nejasné.

První informace o ostrově jsem zaslechl, když jsem v roce 1992 díky své milé navštívil skupinu věřících křesťanů. Když jsem v pokoji "zašel" s modlitbou k Ježíši Kristu a zažil první závan větru z ostrova. Když jsem modlitbu později opakoval, opakovaly se i ty vůně větru z ostrova, tím začal můj náboženský život. Časem jsem zkoumal pravost této mé víry, zkoumal toho, ke kterému se upínal zrak mé víry. A ačkoli jsem ho neviděl, měl jsem informaci, že jsem informaci, že je za tyto chvíle zodpovědný.

Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. A přáli bychom si možná, aby navěky. S láskou to začíná tak, že začneme o dotyčném přemýšlet. Někdy nás láska nutí k činu. Je přirozené chtít se uchýlit do stínu toho, který miluje. Zůstat u něho (v něm), a nasytit se láskou. Přejme si být silní tak, abychom byli na pouťi našeho života dostatečně silní.

Nedivím se, že v dnešním světě není jednoduché věřit. Jsme materialisté a hledíme na viditelné. Víra křesťanská říká: Mesiáš (Kristus) přišel a dal sám sebe za nás, aby mohl být s námi. Něco co není vidět. Něco jako když si muž zamiluje ženu, a zaplatí za ni věno - a ono je nejdražší. Při podrobném zkoumání této zprávy vidíme Ježíše, který nechává prolévat svou krev, která má moc zaplatit za naše hříchy... Možná by tě čtenáři napadlo: "Jak to víš?". Právě tím příběhem o ostrově. Ke svému čistému svědomí musím říci, že tajemství víry v Krista je poklad schovaný v poli. Když schovaný, vedou k němu jen indicie. Nalézti poklad je věc toho, jenž poslouchá. Ani ostrov není často vidět, je jen možné cítit z něho závan. Úkol vypravěče je o pokladu vyprávět, úkol jiných je poklad nalézt, jen tak si k němu zapamatuješ cestu ...

Svůj život můžeme postavit na radách druhých, radách literatury, své horlivosti, a mnohém dalším. Pokud bych ti mohl poradit já, jaký začátek si zvolit, zkus Ježíše Krista (zdá se, že ho Bůh povolal jako chléb pokrmu pro slabé, jako bohatství pro chudé, sílu znavené, pití pro vyprahlé, lásku pro nemilované, cestu pro slepé, a chuť pro nemotivované).


S pozdravem autor




Pěkné manželství
Měl jsem dobře placenou práci a rodinu. Žil jsem se ženou 25 let. Mohu říci, že to byl to požehnaný naplněný čas. Romanticky bych ho nazval "čas lásky".
Jak jsem se rozvedl? To bylo na základě oboustranné domluvy. Po 25 letech došlo k ochlazení vztahů. Ona do práce, já do práce. Každý na 12 hodin. Tak jsme se dohodli na rozvodu. Manželka poté odešla do pronájmu s jednou dcerou. Já zůstal s další dcerou.
Po rozvodu jsem pracoval dál. Jenže po roce mne propustili kůli snižování stavu. To už jsem byl v bytě sám. Prodal jsem družstevní byt, zaplatil manželce na 5 let alimenty. Šel jsem na pronájem. Když mi skončila podpora v nezaměstnanosti, nebyl jsem schopen platit nájem.
Dostal jsem se na ulici, zde jsem byl 5 let. Poté jsem se dostal na Azylový dům. (03/2018)




Video na Youtube
film





Video na Youtube
film